Do začátku konference zbývá:

Program

Aktuální program konference & sborník abstrakt stáhnout

Pozvaní řečníci - v roce 2016

MUDr. Hana Vaňková, Ph.D.

MUDr. Hana Vaňková, Ph.D.

Superspecializovaná medicína a polymorbidní nemocný s limitovanou soběstačností: na „území nikoho“?

Jsme svědky a někdy i účastníky překotného rozvoje nových diagnostických a te­ra­pe­utic­kých možností medicíny. Pod tlakem šíře a hloubky nových poznatků se jednotliví lékaři i celá oddělení zaměřují na stále úžeji vymezená témata, rostou specializovaná centra.

Kam s pacienty vysokého věku, kteří mají mnoho chronických diagnóz a jejichž aktuální dekompenzace na první pohled nezapadá do kolonky jedné vymezené specializace?

V případě nemocných se syndromem demence je situace složitější o limitovanou so­bě­stač­nost při kognitivní poruše. V nemocnici i v komunitě se objevuje pro tyto nemocné a jejich rodiny celá řada výzev v praktické logistice a koordinaci péče.

Skutečné příběhy ilustrují atomizaci medicíny více než dobře. Tak se může stát, že paní M. projde hospitalizacemi na infekční klinice, ortopedické klinice, vyšetřením internisty i ne­uro­loga, to vše se závěrem „imobilní pacientka s demencí a s dekubity, pacientka ve vážném stavu“. Nedostatečně léčená bolest, proteinová malnutrice, nerozpoznané symptomy onemocnění častého ve stáří (navzdory desítkám laboratorních a dalších vyšetření), to jsou některé jmenovatele příčin vedoucích k deterioraci jejího zdraví i funkčního stavu. Ve sku­teč­nos­ti tato pacientka měla potenciál obnovení hybnosti a chůze, zlepšení kognitivního stavu (v jejím případě až k normě dle kognitivních testů), návratu do života v domácím prostředí. K tomuto výsledku vedla dlouhá cesta, umožněná aktivním přístupem ke geriatrickým syndromům.

Co je možné udělat proto, aby více příběhů dospělo k podobné pointě jako příběh paní M.? Jaké jsou možnosti ko­or­di­na­ce péče o polymorbidní nemocné se syndromem demence podporující jejich setrvání v domácím prostředí?

Ing. Zdenka Krištofiková, Ph.D.

Ing. Zdenka Krištofiková, Ph.D.

RNDr. Jan Říčný, CSc.

RNDr. Jan Říčný, CSc.

Diagnostika Alzheimerovy nemoci založená na biochemické analýze cerebrospinální tekutiny

Alzheimerova nemoc je nejčastějším typem demence a počet lidí postižených tímto neuro­degenerativním onemocněním exponenciálně roste od 65 let věku. Příčiny této nemoci ne­jsou známé, předpokládá se však, že intraneuronální akumulace oligomerních peptidů amyloidu beta a zvýšená fosforylace intracelulárního proteinu tau hrají dů­le­ži­tou roli. Histo­pato­logické vyšetření autoptické mozkové tkáně je stále jedinou metodou ke stanovení de­fi­ni­tiv­ní diagnózy, klinická diagnóza pravděpodobné Alzheimerovy ne­mo­ci je založena vedle zobra­zovacích metod a kognitivních testů také na biochemické ana­lý­ze cerebrospinální tekutiny.

Rané stádium Alzheimerovy nemoci, známé jako mírné kognitivní poškození, předchází stá­diím demence. V současné době stoupá zájem o objevení nových biomarkerů Alz­hei­me­ro­vy nemoci, které by byly zvýšeně citlivé zejména k raným stádiím onemocnění a dokázaly by signalizovat, kteří pacienti s mírným kognitivním deficitem budou později konvertovat do de­men­ce Alzheimerova typu. Výhodou stávajících biomarkerů sta­no­ve­ných v cerebrospinální tekutině je jejich citlivost k raným stádiím onemocnění, ne­vý­ho­dou nižší specificita.

Hlavním cílem naší skupiny je hledání nových biomarkerů Alzheimerovy nemoci, za­lo­že­ných na interakcích intracelulárního amyloidu beta s proteinem tau, s některými mito­chon­driálními enzymy a na protilátkách proti různým formám proteinu tau. Pro Alz­hei­me­ro­vu nemoc jsou zatím používány pouze medikamenty zmírňující její projevy. Zdo­ko­na­le­ná diagnostika by umožnila zasáhnout v časných stádiích nemoci, což se zdá být ne­zbyt­né pro efektivní léčbu…

Anežka Prokopová, MSc.

Anežka Prokopová

Ztraceno v prostoru

Mnoho seniorů s demencí je v průběhu své nemoci přestěhováno do některého z pe­ču­jících domovů. Ve spoustě z nich je však pro jejich uspořádání těžké najít cestu, natož pak ký­že­nou útěchu a bezpečí. V dlouhých chodbách a nesčetných pokojích je těžké najít důvěrně známé aspekty dřívějšího domova, ať už jsou to snadno rozpoznatelné místnosti, známé vůně nebo zvuky.

Být ztracen v prostoru, který je člověku cizí a ve kterém nenalézá nic povědomého, může být pro člověka s demencí velmi stresující. Nepřehledné prostředí, kde je těžké za­pa­ma­to­vat si cestu k cíli, bývá proto mnohdy každodenní překážkou. Čím je navíc nemoc po­kro­čilejší, tím méně jsou lidé schopni sami si takové okolí upravit, a tím větší má proto okol­ní prostředí vliv. Pokud tedy není navrženo s citem, péčí a porozuměním, může lidem s demencí způsobit mnoho potíží ve chvílích, kdy už je sami nedokáží vy­ře­šit.

Architektura samozřejmě nemůže stařeckou demenci vyléčit, stejně tak jako nedokáže nahradit laskavou péči a pod­poru blízkých. Může však lidem, kteří nějakou formou demence trpí, poskytnout hma­ta­tel­nou a pevnou oporu. Může jim po­mo­ci cítít se bezpečně, najít v novém prostředí cestu, kuráž i cenné vzpomínky. Žít a pracovat v příjemném a přehledném prostředí s dostatkem světla a čerstvého vzduchu, s prostorem pro vzpomínky a důvěrně známé činnosti je totiž dobré pro každého z nás bez ohledu na diagnózu…

Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D.

Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D.

Anti-ageing: otázka životního stylu, okázalé spotřeby, nebo obav ze stárnutí?

V kontextu populačního stárnutí se začíná rozvíjet fenomén anti-ageingu – boje proti stár­nutí. V literatuře jsou identifikovány čtyři skupiny profesních „bojovníků“, kteří bio­lo­gic­ký fenomén stárnutí chtějí napadnout a porazit: první skupina se zaměřuje na ko­sme­tic­ké in­ter­vence, tj. kontrolu těla a odstranění nebo maskování znaků stárnutí; dru­há sku­pina po­va­žu­je stárnutí za nemoc, kterou je potřeba vyléčit a třetí se snaží o po­ro­zu­mě­ní základních buněčných procesů stárnutí a toho co kontroluje, a tedy po­ten­ci­ál­ně pro­dlu­žu­je, délku lid­ské­ho života. Čtvrtá skupina cílí na uskutečnění historického snu nesmrtelnosti. Tyto pří­stu­py nezřídka devalvují hodnotu stáří a staršího jedince a svojí militantní rétorikou vyhrocují řadu morálních dilemat. Boj proti stárnutí je zároveň i silně genderován a diferencován v závislosti na socioekonomickém statusu. Jak jsou tyto pří­stu­py a pojetí anti-ageingu vní­má­ny v české společnosti? Na základě reprezentativního še­tře­ní realizovaného v roce 2015 v do­spěl­é populaci ČR budeme ilustrovat, jaké jsou vzor­ce akceptace anti-ageingu v různých sociálně, demograficky a socioekonomicky definovaných skupinách, a budeme diskutovat otázku, zda je anti-ageing vázán na určité typy životních stylů, zda je projevem okázalé spotřeby, a zda je vázán na deklarované obavy ze stáří…


Pozvaní řečníci - v roce 2014

MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc.

MUDr. Zdeněk Kalvach, Csc.
Název přednášky:

Úvahy nad pojetím stáří a podporou/ohrožením seniorského života

Odborné zaměření: Úvahy nad dosavadním pojetím stáří a života ve stáří v České republice a nad potřebou paradigmatických změn v civilizačním kontextu. Jde o změny společenské participace, seberealizace i podpory odpovídající setrvale vyššímu potenciálu, vyšší funkční zdatnosti, vyšším ambicím nově stárnoucích generací. Zdaleka nejde jen o finanční zdroje. Nezbytná je změna společenských reflexí a stereotypů, příležitostí, komunitního prostředí, osobní odpovědnosti, rezortních služeb zdravotnických, sociálních i dalších. To vše se ve stávající podobě přežilo, „praská ve švech“, neodpovídá možnostem ani potřebám moderní dlouhověké společnosti. Napětí lze řešit buď redukcí lidskosti, nebo novým paradigmatem…

prof. Ing. Pavel Slavík, CSc.

Prof. Ing. Pavel Slavík, CSc.

Ing. Zdeněk Míkovec, Ph.D.

Ing. Zdeněk Míkovec, Ph.D.

Miroslav Macík

Název přednášky:

Problémy navigace seniorů v prostoru

Odborné zaměření: S přibývajícím věkem se senioři stále hůře orientují v  prostoru. Příčiny tohoto problému mohou být různé: jedná se buď o problémy kognitivního rázu, nebo o problémy vyplývající z různých smyslových postižení, která přicházejí s věkem. Tento příspěvek se zabývá otázkou jak těmto seniorům orientaci usnadnit. Obzvláště kritickou skupinou jsou senioři s vyšším stupněm postižení – například postižení zrakové. S prodlužujícím se věkem dožití bude těchto seniorů přibývat, a proto je nezbytné mít připravená řešení, která uvedené problémy budou schopna efektivně řešit.

Tradiční přístup je obvykle založen na různém stupni asistence poskytované dalším člověkem. Moderní technologie – především pak výpočetní a komunikační technika umožňují do určité míry nahradit člověka poskytujícího asistenci nějakým zařízením. Skutečnost, že se příspěvek zabývá především seniory s nějakým postižením není z obecného hlediska na závadu - neboť popisovaná řešení mohou v mnoha případech požívat i senioři s nízkým stupněm postižení – příp. bez postižení.

Na orientaci v prostoru lze nahlížet z různých hledisek: může se jednat o orientaci v interiérech nebo exteriérech. Orientace v exteriérech pak může mít různé formy: od orientace seniora jedoucího autem až po seniora hledajícího cestu ve městě či v otevřeném prostoru (přírodě). V interiéru se pak senior setkává s dvěma situacemi: buď je v prostoru, kde jsou k dispozici nějaké navigační prostředky (typicky nemocnice, kde jsou informační tabule či jiné prostředky) nebo je v prostoru, kde žádné takové prostředky nejsou. V prvním případě narážíme na problém, zda senior vzhledem ke svému postižení je schopen informaci z těchto prostředků získat (např. přečíst) a zda je schopen ji správně interpretovat.

Příspěvek se bude zabývat možnými řešeními těchto situací za pomocí moderních technologií. V případě problémů s navigací v otevřeném prostoru se budeme zabývat situací, kdy má senior závažné zrakové postižení a proto potřebuje navigační pomůcky, které by pokud možno zabránily ztrátě orientace nebo v případě kdy dojde k „zabloudění“ pak tyto prostředky umožní orientaci získat.

Cílem příspěvku je poskytnout přehled možných řešení alespoň některých situací, se kterými se postižení senioři mohou setkat. Uvedená řešení jsou výsledky výzkumu prováděného dlouhodobě na ČVUT v Praze.

prof. Ing. arch. Irena Šestáková

Prof. Ing. arch. Irena Šestáková

Název přednášky:

Vnímání a užívání architektonického prostoru - navrhování prostředí pro seniory

Odborné zaměření:  Během svého života se každý den pohybujeme ve více či méně urbanizovaném prostředí, ve kterém jsme pouze návštěvníky, nebo v něm trvale žijeme. Působení tohoto prostředí ovlivňuje naše schopnosti vnímání, rozhodování, jednání, pohybu a orientace. S přibývajícím věkem se tyto schopnosti zhoršují, nečitelné a špatně přístupné prostředí pak může způsobit až architektonicky vytvářenou závislost. Takové prostředí přináší pocit nejistoty a zmatku a má negativní dopad na psychickou pohodu a zdraví uživatele. Aby architektonicky vytvořené prostředí bylo kladně vnímáno, je nutné, aby se v něm každý člověk dokázal bez omezení nejen pohybovat, ale i dobře orientovat. Snadná čitelnost prostředí vede k jeho rychlému pochopení a bezproblémovému užívání.

Důležitou součástí tvorby prostředí je i výběr materiálů a jejich vnímání. Vjemům, které člověk z tohoto prostředí získává, dominují ty vizuální. V seniorském věku jsou však zrakové schopnosti často značně omezeny, proto jsou neméně důležité informace získávané hmatem, sluchem, čichem a vnímáním tepelných či klimatických podmínek. Cílené využívání vlastností materiálů, jako je jejich barva, struktura, jas a kontrast, může být využito jako prostředku pro usnadnění orientace. Vhodnou úpravou a kombinací materiálů může být vytvořeno přehledné prostředí určující jeho účel, hierarchii prostor a také důležité orientační body.

Příspěvek se bude zabývat základními principy snadné orientace seniorů v objektech a využitím vlastností materiálů k tvorbě přehledného prostředí. Tato základní pravidla platí nejen při navrhování staveb pro seniory, stanovené principy se dají uplatnit i v navrhování pro běžnou populaci.


Pozvaní řečníci - v roce 2012

prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSC. FRCPsych.

prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSC. FRCPsych.

Název přednášky:

PLACEBO – PODVOD NEBO UŽITEČNÝ NÁSTROJ?

Odborné zaměření: 

Placebo je zpravidla medikament bez obsahu farmakologicky účinné látky. Výraz pochází z latinského placebo Domino in regione vivorum a původně tak byli ve Francii označování „paraziti“ předstírající zármutek na pohřbech, aby dostali jídlo a pití.

Argumenty pro a proti použití placeba v klinickém výzkumu se pohybují ve třech rovinách: metodologické, etické a technické. Z metodologického hlediska převažuje argument, že bez zaslepené, placebem kontrolované studie nelze spolehlivě prokázat účinek nového léku. Aktivní komparátor nemusí totiž mít stabilní a spolehlivou účinnost, což snižuje výpovědní hodnotu jednotlivých studií. Naopak to, že látka B není méně účinná než látka A a látka A je účinnější než placebo, ještě neznamená, že látka B je signifikantně účinnější než placebo. Často je tedy nutné přímé srovnání s placebem.

V etické rovině se upozorňuje na to, že podle Helsinské deklarace (čl.II.3) v každé klinické studii každému pacientovi – včetně těch v kontrolní skupině, je-li jaká – musí být zajištěna nejlepší prokázaná diagnostická a léčebná metoda. Tato podmínka není placebem splněna. Není však splněna ani zkoušeným lékem, neboť ani ten není per definitionem „prokázanou léčebnou metodou“ (teprve se prokazuje). Tato podmínka Helsinské deklarace je tedy nesplnitelná, ledaže by se zcela zastavil jakýkoliv vývoj nových léků a zakázalo se v některých indikacích podávání i těch osvědčených, jež v nich není založeno na dostatečné evidenci, např. C-vitaminu u chřipky či Acylpyrinu v prevenci cévních příhod. Střetává se zde také zájem veřejný (dokázat účinek nového léku) se zájmem individuálním (být léčen lege artis). V rovině technické je někdy obtížné zajistit zaslepení placeba zejména tam, kde zkoušený lék patří do skupiny látek se známými vedlejšími účinky, jako je např. parkinsonismus u antipsychotik, jejichž absence indikuje posuzovateli zařazení posuzovaného do placebové větve.

Obecným problémem klinické farmakologie však je zejména skutečnost, že účinek placeba v posledních letech narůstá a v porovnání účinnosti testovaných látek s placebem se tak ztrácí signál. Podílí se na tom design studie, typ zařízení, charakteristika pacientů, faktory škálování, hodnocená proměnná (typ stupnice), typ onemocnění (bolest vs diabetes), medikace a dávkování (častější kontakt), velikost vzorku, randomizace (regrese k průměru), placebo odpověď (kultura), délka studie, pravděpodobnost placeba a kvalifikace posuzovatelů. Navíc užívání placeba vzdaluje klinické studie reálnému prostředí – zejména tím, že vylučuje zařazování suicidálních, velmi těžkých, neklidných anebo na drogách závislých pacientů popř. pacientů s komorbiditami, což je obvyklá klientela v každodenní praxi. Výsledky akademického výzkumu se tak stávají obtížně interpretovatelnými a stále méně aplikovatelnými v běžné klinické praxi.

V přednášce budou též uvedeny příklady neurobiologických změn působením placeba a bude poukázáno i na transkulturální rozdíly v jeho účinnosti.

Mgr. Pavel Hráský

Mgr. Pavel Hráský

prof. Ing. V. Bunc, CSc.

MUDr. Marie Skalská

Název přednášky:

POHYBOVÉ AKTIVITY SENIORŮ – BENEFITY A PROBLÉMY

Odborné zaměření: Základním předpokladem „kvalitního“ stárnutí je na jedné straně zdravotní stav a na straně druhé nezávislost, soběstačnost a sebeobslužnost. Vyšší věk je spojen jak s kumulujícím se množstvím zdravotních komplikací tak s postupným zhoršováním neuromuskulárních funkcí, což vede k poruchám mobility a poklesu soběstačnosti.

Významný podíl na snížení soběstačnosti seniorů má ztráta objemu hmoty kosterního svalstva podmíněná biologickým věkem – tzv. involuční sarkopenie. Je charakterizovaná poklesem svalové síly na podkladě degenerace, atrofie a zániku svalových vláken, snížení syntézy svalových proteinů a mitochondriální dysfunkce. Od 40 let věku dochází v průměru k 5% ztrátě svalové hmoty za dekádu a její nahrazování tukovou tkání. Po 65 letech je ztráta ještě výraznější. Prevalence sarkopenie ve věku nad 80 let překračuje 60 %. Sarkopenie úzce souvisí s věkem, ale může být akcelerována množstvím dalších faktorů včetně inaktivity, malnutrice či chronických onemocnění. Věkem podmíněná ztráta svalové hmoty je pomalý, ale nezadržitelně progredující proces s nežádoucími důsledky pro další kvalitu života seniorů. Pohybová intervence přiměřená aktuálnímu stavu seniora je jedním z prostředků, které mohou významným způsobem ovlivnit průběh stárnutí.

K benefitům lze řadit podstatné snížení úbytku svalové hmoty, zpomalení deficitu neuromuskulárních funkcí, možnosti komunikace a sociální integrace, zlepšení mobility i následné zlepšení kvality života a snížení některých zdravotních rizik. K negativum je třeba počítat různě vysoké riziko zranění v důsledku aplikované pohybové aktivity (např. pády), možnou frustraci z nezvládnutí požadované pohybové dovednosti nebo pohybového výkonu i možnou nezvládnutelnou finanční náročnost pohybové intervence. Pohybové aktivity založené na chůzi významným způsobem ovlivňují průběh stárnutí a mohou, při pravidelném provádění, podstatně ovlivnit kvalitu života seniorů.

prof. Ing. Pavel Slavík, CSc.

prof. Ing. Pavel Slavík, CSc.
Název přednášky:

PROBLÉMY TVORBY UŽIVATELSKÝCH ROZHRANÍ PRO POSTIŽENÉ UŽIVATELE

Odborné zaměření: V úvodní části se příspěvek zabývá otázkami komunikace mezi člověkem a technologiemi.

Je zřejmé, že při návrhu této komunikace kromě technických aspektů hrají důležitou roli i aspekty vázané na vlastnosti člověka (ať už fyzické nebo psychické). Komunikace mezi člověkem a technologií je zprostředkována uživatelským rozhraním, které je chápáno jako souhrn softwarových a hardwarových prostředků, které tuto komunikaci umožňují a podporují. Kvalita uživatelských rozhraní může být testována pomocí různých postupů ve speciální laboratoři – laboratoři použitelnosti (usability lab).

Cílem sdělení je seznámit širší komunitu s problematikou návrhu uživatelských rozhraní pro seniory a postižené uživatele. Znalost postupů při návrhu uživatelských rozhraní a jejich testování není v České republice příliš rozšířena. Při tvorbě uživatelských rozhraní pro seniory je nutno brát v úvahu jejich fyzické a kognitivní schopnosti a těmto konkrétní návrh přizpůsobit. Otázkami problémů (příp. postižení) vyskytujících se u seniorů (ale nejen u nich) se zabývá oblast přístupnosti (accessibility), kde se zkoumá vliv nejrůznějších postižení na možnost a snadnost interakce uživatele s konkrétní technologií.